Od narození mám pouze zbytky zraku, nicméně agility mě provází životem již od roku 1996. Nejprve jsem závodila s fenkou pinče, později s fenou Labradora a od roku 2002 se věnuji tomuto sportu s papillonem a belgickým ovčákem malinoa, který je zároveň mým vodicím psem. I když se mi v průběhu let zrak několikrát výrazně zhoršil, agility se mi stalo v danou chvíli vždy velkou psychickou oporou. Vždy se po tréninku cítím doslova nabitá energií, což dokáže kompenzovat všechny starosti z mého běžného života. Za těch 28 let, co se tomuto sportu věnuji a účastním se převážně závodů v konkurenci zdravých účastníků, se mi díky profesionálnímu přístupu mého trenéra podařilo získat desítky ocenění z národních i mezinárodních soutěží. Moji psi mají udělenou výjimku, mohou startovat s obojkem a rolničkou.
Orientace na parkuru
Asi hodně z vás napadne otázka, jak se mohu se zrakovým handicapem pohybovat mezi překážkami.
Na prohlídky parkuru mě doprovází asistent, který mi řekne pořadí překážek, jelikož nevidím na jejich čísla. Musím si vše zapamatovat vzdálenost překážek mezi sebou, jejich úhly, vyosení z linie i vzdálenost ostatních překážek od zónových. Nutností je spočítat si kolik vteřin trvá než pes vyběhne z tunelu podle jeho délky, nebo za jak dlouho překoná slalom. Z toho si vypočítávám kdy se mohu rozběhnout. Stejným způsobem, tedy také jen odhadem, se snažím vystihnout dobu, kterou pes stráví mezi dvěma překážkami než je překoná. To, že některou z překážek pes vynechal zjistím, když ke mně doběhne dříve než je běžné. Sluchem se řídím převážně při odhadování okamžiku kdy mám dát psovi povel a ve kterou chvíli se mohu rozběhnout k další překážce. Za předpokladu, že startuji se psem se kterým jsem už sehraná a umím odhadovat jeho pohyb, jsem schopná pohybovat se po parkuru.
Hodně také záleží na světelných podmínkách, vyloženě nic nevidím ve chvíli kdy je sluníčko nízko a mně při stínění nepomůže ani kšilt. Podobné to je i v sportovní hale do které může z boku svítit slunce. Za těchto podmínek je pro mě běh velmi obtížný, téměř nemožný.
Nicméně ve chvíli kdy začínám znovu se štěnětem, je pro mě vše jako by to bylo poprvé. Při nácviku slalomu si musím psa odložit a vždy stát těsně u místa kudy má naběhnout, abych byla schopná poznat jestli překážku překonal ze správné strany. S nácvikem kladiny i áčka mi pak pomáhá dotekový target se zvukovou signalizací, abych věděla že pes šlápnul na místo kontaktní zóny.